Změny zákonů

4 minuty čtení

Nepřetržité změny zákonů vnášejí stále větší chaos do právního systému. Občan již dávno nemůže plnit obligátní heslo, že neznalost zákonů neomlouvá. Znalost zákonů nemají ani specialisté v čele se soudci, státními zástupci a advokáty. Stát se obklopil tolika předpisy, že hradba práva brání běžnému životu a podnikání.

Změna zákona

Změnit zákon není jen otázka nějaké nápravy stavu, změny formulace nebo problému, který se objeví v aplikaci zákona. S jakoukoliv změnou přichází dominový efekt, který změní také návazné právní normy. Pro jedno opomenutí nebo chybu zákonodárců se mění desítky jiných zákonných norem.

Je jasné, že tyto chyby a přehmaty stojí daňové poplatníky spoustu peněz. A nejen na platy poslanců a jejich výdaje, ale také na úředníky a právní kanceláře, které na úpravě zákonů pracují. A nejhorší je dopad na rozpočty občanů a společností. Odpovědnost zákonodárců je ale nulová.

Investiční fondy a společnosti

Zastaralý zákon o investičních fondech a společnostech byl mnohokrát novelizován. V předchozích variantách se mohl investiční fond spravovat sám nebo byl spravován investiční společností. Právě investiční společnosti stály za nepotrestanými podvody v investičních fondech, kdy si dokázaly pomocí smlouvy o obhospodařování fondu a při malém podílu na majetku fondu v akciích, pomoci ke značnému prospěchu.

Prostě si účtovaly velké náklady, nevýhodně prodávaly a nakupovaly akcie nebo prostě nechaly majetek zmizet přes nějakou nastrčenou společnost nebo bílého koně. Proto se změnil zákon a činnost investičních společností se měla stát více průhlednou a dosáhlo se různých zákazů a nařízení ke kontrole a činnosti těchto společností. Bylo ovšem po privatizaci a opatření přišlo pozdě.

Nový zákon

Po desítkách novelizací se tedy zákonodárci rozhodli vytvořit nový zákon. Ten starý byl z roku 2004. Za 20 let tak došlo k zásadním změnám zákonů o investování nejméně 10 x a další zákon na tom nebude časem lépe.

Nový zákon tak nově upravuje způsob hospodaření mezi fondy a společnostmi, jejich administrativní řízení a má zachovat regulaci investičního prostředí, jak se zatím vžila. Dohled České národní banky má být více zaměřen na takzvané systémové riziko. Což znamená, že se ČNB bude zajímat jen o fondy, kde o něco jde.

Fondy s hodnotou do cca 2,5 miliardy majetku budou vyjmuty z dohledu. Otvírá se tak opět prostor pro tunelářství. Nový zákon má také oddělit hospodaření fondu přes investiční společnost a administraci – tedy byrokracii s fondem spojenou.

Rizika zákona

Zákon nic dobrého nepřinese a bude znamenat možné problémy a nepochopení ze strany investorů. Přestože investiční fondy obhospodařují poměrně velký majetek, ve srovnání s vyspělými zeměmi je investiční prostředí v ČR na nízké úrovni.

Důvěra se totiž dlouho a těžce získává a lehce ztrácí. Nový zákon nebude jako obvykle běžnému občanovi pochopitelný a bude znamenat jen jakousi administrativní mlhu, ve které se nikdo nevyzná. Je tedy zbytečný a zcela nepotřebný.

Změna zákona ale není jen změnou normy. Nový zákon, který má ušetřit práci ČNB a jejím přepláceným úředníkům, mění mnoho dalších zákonů. Jen namátkou dojde ke změnám Občanského zákoníku, Zákonu o ČNB, Občanském soudním řádu, Zákonu o bankách, Zákonu o daních z příjmů a Zákonů o živnostenském podnikání, penzijním připojištění, daních z příjmů, o spořitelních a úvěrních družstvech, dohledu nad kapitálovým trhem, finančním arbitrovi, DPH atd.

Celkem se musí změnit či upravit 32 zákonných norem, na které navazují vyhlášky. Takže další zákon a další změna, která je zbytečná a opět bude znamenat menší zájem investorů a neschopnost občanů orientovat se v zákonech.

Český politický a právní systém

Český právní systém je „kontinentální“ právní systém, přesněji řečeno, vzhledem ke společným historickým kořenům lze říci, že patří ke „germánské“ právní kultuře. Charakteristické znaky právního systému jsou následující:

• Základní oblasti práva a řízení jsou kodifikovány (občanský a trestní zákoník, trestní, občanský a správní řád atd.);
• Systém právních pramenů je hierarchický, tvoří pyramidální strukturu právní síly v rámci právního systému;
• Za formální pramen práva se uznává pouze psané právo (zákony přijaté parlamentem a nařízení přijatá vládou a správními orgány).

Ústava České republiky (dále jen ÚČR), přijatá Českou národní radou 16. prosince 1992, definuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Důležitou součástí tzv. ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod. Ačkoli je v samostatném ústavním zákoně, má stejnou právní sílu jako samotná Ústava.

Politický systém je uznáván jako parlamentní demokracie, i když prezident republiky, který je hlavou státu, je volen přímo. Funkce hlavy státu jsou převážně reprezentativní; skutečnou výkonnou moc má vláda, která je zase politicky odpovědná parlamentu (přesněji jeho první komoře, tj. poslanecké sněmovně).

Státní moc je rozdělena na klasické tři moci (koncepce triády složek státní moci), a to:

• Zákonodárná moc = Parlament ČR, který se skládá z první komory (Poslanecké sněmovny) a druhé komory (Senátu)
• Výkonná moc = hlava státu (prezident republiky), vláda (jako nejvyšší orgán výkonné moci), správní úřady a státní zastupitelství
• Soudní moc = obecné soudy (občanskoprávní a trestní), správní soudy a Ústavní soud

Existují další ústřední orgány, které se těší vysoké míře nezávislosti, a nelze je proto spojovat s žádnou ze tří klasických mocí: Česká národní banka a Nejvyšší kontrolní úřad. Existují také územní samosprávné celky zvané obce a kraje.

Poslední aktualizace: 05. 08. 2020