Jak často jdete mimo svou komfortní zónu?

3 minuty čtení

Končím s tréninkem na maraton. Teď už nic nedoženu, v neděli běžím svůj druhý maraton. Běžet maraton podruhé je podle mě násobně těžší, než běžet poprvé. Když běžíte poprvé a nevíte do čeho jdete, je to asi snadnější. Vybíhat jako průměrný amatérský vytrvalec na 42 km dlouhou trať je mnohem těžší, když už jste zažili, co vás potká po 30 uběhnutých km. Úplně samostatná kapitola jsou potom zážitky po 35 km běhu, to máte podle „hobby“ výkonnosti za sebou 3-4 hodiny běhu, tělo frčí na silný dluh a vy bojujete sami se sebou. Už nepočítáte kilometry, ale metry, každou lampu, keř, občerstvovačku, každý krok – snažíte se dívat totiž dopředu na horizont. Hustý to je. 🙂

Ještě teď, když píšu tenhle článek, mám ten zážitek z loňského maratonu velmi intenzivní. Dělal už jsem spoustu ptákovin, třeba skákal sóloseskok s padákem z 1500 metrů, ale ta náročnost na psychiku se nedá srovnat s maratonem. To je úplně jiný level. Bavil jsem se teď o víkendu s kamarádem, který běží v neděli svůj třetí maraton a popisoval zážitek po předchozích dvou maratonech na slovo stejně, jako jej popisuji také. Po doběhnutí maratonu si řekne, že to už stačilo, že je fajn si zkusit ten extrémní výkon, osahat to vyčerpání a zátěž a není nutné to opakovat. Pár týdnů to vydrží, protože tělo se nedostane do pohody přes jednu-dvě noci, jako tomu je u běžných vytrvalostních běhů. Jenže jak čas jde dál, začne vám to chybět a chcete znovu zažít ten těžko popsatelný koktejl emocí.

Četl jsem, že doběhnout maraton je pro tělo jako nechat se srazit náklaďákem a šance na zástavu srdce je 1:89000. Vlastně celý ten článek od Čermáka můžu doporučit.

Pro mě osobně je příprava na maraton a celý maraton hodně o tom, postavit se i v soukromí mimo komfortní zónu. Těch 6 měsíců příprav na maraton není lehkých – v mém případě běhání na zimních dovolených, mám za sebou běhání v -12°C, běhal jsem na pásu v různých fitkách v hotelích, běhám každý víkend, několikrát týdně. Věnuji se i protahování, mám nějaké cviky na principu jógy, kterými se snažím tělo držet ve formě. Někdy se mi nechce vyběhnout ven, ale bez důslednosti to nejde.

Letos jsem v tréninku na maraton zaběhl svůj nejdelší tréninkový běh, lehce přes 30 km – to je o pár km více, než jsem měl maximum před loňským maratonem. Opět jsem se trochu zlepšil v životosprávě, více se zajímám o stravu, cvičím více třeba i střed těla. Teoreticky bych měl být na ten závod připravený lépe, než loni. Teorie je fajn, ale u maratonu je to stejně takové, že stačí špatně zavázaná tkanička, špatně navlečená ponožka, blbě zvolené tričko, nějaká dietní chyba před závodem a po 2-3 hodinách může přijít stopka. To se mi třeba před pár týdny stalo v tréninku, špatně jsem se před tréninkem najedl a měl ještě možná trochu nedoléčené nachlazení – tělo se po 10 km zastavilo v lese, přesně na otočce zpět domů. Bylo to jak rána pěstí, nemohl jsem ani popoběhnout. Musel jsem se kousnout a s obrovským přemáháním se takovým indiánským během (střídavě chůze-běh) kousek po kousku posouvat těch 10 km zpět domů. Dorazil jsem extrémně vyčerpaný, dehydrovaný, hotový. Takové situace se při běhání stávají. Hlavní je se oklepat a jít dále. Dva dny poté jsem si v Brně zaběhl svůj letošní osobák na 10 km a v cíli hudroval, že jsem se moc šetřil.

Z nějakého důvodu mi přijde správné jít v soukromí i práci mimo svou komfortní zónu. Jsou to situace, co vás posunou dále.

Jak to máte vy? Jak a kdy jdete mimo svou komfortní zónu?

Běžíte také v neděli maraton? Pokud ne, přijďte se alespoň podívat.

Poslední aktualizace: 27. 04. 2015